Manžel si koupil druhý telefon - prý pracovní. Našla jsem ho v šuplíku mezi ponožkami, odemčený, s jednou jedinou kontaktkou uloženou pod jménem „Servis pračky". Servis pračky mu psal srdíčka ve dvě ráno.

Stála jsem tam s tím telefonem v ruce, bosa na studené podlaze ložnice, a dívala se na displej tak dlouho, až mi přeskočil do úsporného režimu a zhasl. Rozsvítila jsem ho znova. Přečetla znova. Srdíčka. Tři růžová srdíčka a pod nimi „Dobrou noc, myslím na tebe." Datum: úterý, 1:47. Zdeněk v úterý v noci ležel vedle mě a chrápal tak hlasitě, že jsem si strkala do uší špunty. A přitom někde pod vrstvou jeho vyžehlených ponožek blikal telefon, o kterém jsem neměla tušení.

Vrátila jsem ho přesně tak, jak ležel. Displej dolů, mezi černé ponožky a ty šedivé s proužkem, co mu kupuju v Lidlu po třech párech. Zavřela jsem šuplík. Pak jsem si sedla na okraj vany v koupelně, zamkla dveře a pustila vodu, aby nebylo slyšet, jak se mi zadrhává dech.

Se Zdeňkem jsme spolu třicet dva let. Vzali jsme se v osmdesátém devátém, ještě před revolucí - já v bílých šatech půjčených od sestřenice Hanky, on v obleku od táty, který mu byl krátký v rukávech. Bylo mi dvacet tři, jemu dvacet šest. Na svatební fotce se usmíváme tak upřímně, že mě z ní dodnes píchne u srdce. Tenkrát jsem věřila, že tahle fotka je smlouva. Že úsměv na ní platí napořád.

Bydlíme v Pardubicích, v paneláku na sídlišti Dukla. Třetí patro, balkon na západ. Zdeněk celý život pracoval jako elektrikář - nejdřív v podniku, po revoluci na živnosťák. Já jsem třicet let prodávala v papírnictví na Třídě Míru, dokud ho nezavřeli a já neskončila v lékárně jako pomocná síla. Máme dvě děti - Martina, tomu je jednatřicet a žije v Praze, a Lenku, té je sedmadvacet a bydlí v Hradci s přítelem. Vídáme se na Vánoce, na narozeniny, občas na víkend. Normální rodina. Nikdo z venku by neřekl, že je něco špatně.

A taky nebylo. Nebo jsem si to myslela. Nebo jsem si to chtěla myslet.

Ten telefon jsem našla v sobotu ráno, osmého března. Zdeněk odjel na chatu - máme malou chatičku za Sečí, nic velkého, dva pokoje a veranda - říkal, že pojede opravit okapy, protože přes zimu utrpěly. Normální věta. Okapy. Řekla jsem „jo, jasně" a on odjel octavií a já začala vytírat podlahu v ložnici. Šuplík jsem otevřela, protože jsem chtěla přerovnat prádlo. To je všechno. Žádná detektivní akce, žádné podezření. Jen ponožky a pod nimi levný tlačítkový telefon, takový ten za pár stovek, co se prodávají u pokladny v elektru.

Další tři dny jsem nic neřekla. Chodila jsem do práce, vařila, věšela prádlo. Zdeněk se vrátil v neděli večer, přivezl polámanou větev šeříku a řekl:

- Hele, okapy jsou hotový. Ale ta stará lípa u plotu se rozlomila, budu muset zavolat někoho s pilou.

- Hm - řekla jsem a dál krájela cibuli na soté.

Pozorovala jsem ho. To je zvláštní pocit - dívat se na člověka, se kterým sdílíte postel, koupelnu, hypotéku, dvě děti a třicet let vzpomínek, a najednou ho vidět jako cizince. Všímala jsem si věcí, které mi dřív unikaly. Že si telefon - ten svůj normální, ten „nekupovaný" - bere s sebou i na záchod. Že v pátek chodí z práce v lepší náladě než jindy. Že si koupil novou kosmetickou tašku a schovává ji v autě - to jsem zjistila, když jsem hledala škrabku na led.

Ve středu jsem neudržela a podívala se do šuplíku znova. Telefon tam nebyl. Ponožky byly přerovnané. Srdce se mi rozbušilo tak, že jsem se musela chytit komody. Věděl, že jsem ho viděla? Nebo ho jen přemístil? Měla jsem pocit, že se pode mnou houpe podlaha.

- Mami, co se děje? Máš divnej hlas - řekla Lenka, když jsem jí volala ve čtvrtek.

- Nic, jsem jenom unavená. V lékárně byl nával, víš, jak to je na jaře, všichni s alergiemi.

Lhala jsem. Lhala jsem vlastní dceři, protože jsem se styděla. Pětapadesátiletá ženská se stydí říct vlastnímu dítěti, že její táta možná - možná - no. Nemohla jsem to slovo vyslovit ani v duchu.

Rozhodla jsem se jednat po svém. Žádné výjevy, žádné hádky. Počkám, řekla jsem si. Počkám a budu sledovat. Jako když hlídáte hrnec na sporáku - nezvedáte poklici každou minutu, prostě čekáte, až začne pískat.

Píštění přišlo za dva týdny. Zdeněk oznámil, že v sobotu pojede na chatu opravit tu lípu. Sám. Nemám prý jezdit, bude to práce s pilou, akorát bych se tam nudila.

- Dobře - řekla jsem klidně. - Uvařím ti s sebou guláš do krabičky.

On odjel v devět ráno. Já v deset nasedla na autobus do Seče. Jezdí každou sobotu, znala jsem jízdní řád nazpaměť. Celou cestu jsem seděla u okna a dívala se na pole, na řepku, která začínala kvést, a říkala si, že jsem blázen. Že tam přijedu a Zdeněk bude stát po kolena v pilinách a bude se divit. Že se mu omluvím a pojedu domů a dám si panáka becherovky a zapomenu na to.

Jenže když jsem sešla z hlavní cesty na tu polní, která vede k naší chatě, uviděla jsem před plotem octavii. A za ní stálo ještě jedno auto. Malá stříbrná fabinka. Na zadním skle měla nálepku autoškoly z Chrudimi.

Nohy mi ztěžkly. Stála jsem na cestě, v botách od bláta, s igelitkou, ve které byl guláš pro manžela, a dívala se na tu fabinku. Na mém místě - na tom kousku štěrkového dvorku, kde vždycky parkuju já.

Nešla jsem dovnitř. Nemohla jsem. Otočila jsem se a pomalu, jako ve snu, jsem šla zpátky na zastávku. Guláš jsem nechala na lavičce u autobusové zastávky. Někdo si ho vzal, doufám, že mu chutnal.

Doma jsem sedla ke kuchyňskému stolu. Ten stůl jsme koupili spolu v devadesátém třetím, v nábytku na Palackého třídě, za peníze, co Zdeněk vydělal na montáži v Německu. Přejela jsem prstem po škrábanci, který tam udělal Martin, když mu byly čtyři a krájel plastelínu kuchyňským nožem. U toho stolu jsme jedli tisíce večeří. U toho stolu jsem se teď rozhodovala, co budu dělat se zbytkem svého života.

Zdeněk přijel v neděli večer. Usmíval se. Řekl, že lípa je pryč a že natřel verandu.

- Zdeňku - řekla jsem. - Kdo je Servis pračky?

Věta mu přistála na obličeji jako facka. Viděla jsem to. Viděla jsem, jak mu ztuhl koutek, jak mu ruce zastavily pohyb nad zipy bundy. Na vteřinu. Pak řekl:

- Co prosím tě?

- Ten telefon v šuplíku. Ten pracovní. Jedna kontaktka. Srdíčka ve dvě ráno. A ta stříbrná fabinka u chaty.

Ticho. Takové ticho, jaké jsem v tom bytě neslyšela ani po pohřbu jeho mámy. Stál v předsíni, já seděla u stolu, mezi námi byly tři metry chodby a třicet dva let manželství.

- Věro - řekl nakonec, a hlas se mu zlomil uprostřed mého jména. - Já ti to chtěl říct.

- Ale neřekl jsi.

Nebudu opisovat celý ten večer. Řeknu jen, že se jmenuje Dana, že jí je čtyřicet jedna, že je instruktorka autoškoly v Chrudimi a že se potkali na školení o bezpečnosti práce loni v říjnu. Pět měsíců. Pět měsíců mi lhal do očí. Pět měsíců jsem mu žehlila košile, vařila hovězí vývar a ptala se, jak bylo v práci.

Neplakala jsem. To mě samotnou překvapilo nejvíc. Měla jsem suché oči a v hrudi takový zvláštní klid, jako když přestane bouřka a vy víte, že strom na zahradě je vyvrácený, ale aspoň už nefoukáte.

Řekla jsem mu, ať si sbalí věci na týden a jede k bratrovi do Přelouče. Potřebuju čas. Poslechl. Stál ve dveřích s taškou a vypadal o deset let starší.

- Ty se mnou nechceš ani mluvit? - zeptal se.

- Teď ne. Možná za týden. Možná za měsíc. Nevím.

Zavřela jsem za ním dveře a poprvé za třicet dva let jsem byla v tom bytě úplně sama. Byt voněl jeho kolínskou a gulášem, který jsem ten den neuvařila. Sedla jsem ke stolu, k tomu škrábanci od plastelíny, a tam jsem seděla, dokud za okny nezačalo svítat.

Od té doby uplynuly tři měsíce. Zdeněk se vrátil po dvou týdnech, Danu prý už nevidí. Nevím, jestli mu věřím. Nevím, jestli je to vůbec podstatné. Chodíme spolu ke terapeutce, jednou týdně, do Hradce. Paní doktorka říká, že důvěra se nedá slepit jako hrnek - ale dá se vypálit znovu, jako nový. Hezká věta. Uvidíme, jestli je pravdivá.

Vím jedno. Ten telefon v šuplíku mi vzal něco, co už nikdy nedostanu zpátky - iluzi, že mě nemůže nic překvapit. Ale taky mi dal něco nečekaného. Zjistila jsem, že umím být sama. Že se nerozpadnu. Že pětapadesátiletá ženská z pardubického paneláku dokáže stát na polní cestě s igelitkou guláše, otočit se a odejít. A nezbláznit se z toho.

Někdy v noci se probudím a nahmátám vedle sebe prázdnou půlku postele - Zdeněk odešel do obýváku, protože nemůže spát. A já ležím a poslouchám ticho. Žádný telefon nebliká. Žádná srdíčka. Jen hodiny na stěně a šeřík za oknem, který letos kvete tak krásně, jako by se vůbec nic nestalo.