Každý den v šest ráno jedu autobusem k snaše hlídat ročního vnuka. Minulý týden jsem onemocněla a nemohla jsem přijít. Syn napsal: "Museli jsme si vzít den volna. Víš, kolik nás to stálo?"

Každý den v šest ráno jedu autobusem k snaše hlídat ročního vnuka. Minulý týden jsem onemocněla a nemohla jsem přijít. Syn napsal: "Museli jsme si vzít den volna. Víš, kolik nás to stálo?"

Budík zvoní ve čtvrt na pět a venku je tma tak hustá, že by se dala krájet. Vstávám dřív než pekař, ale nepeču chleba, jedu hlídat Kubíčka.

Tenhle rituál mám zažitý v těle. Nohy se samy spustí z postele, ruce nahmatají vypínač v koupelně, ústa polykají vlažný čaj nad dřezem. V pět třicet zamykám byt. V šest sedím v autobuse na Hradec. Vždycky stejné sedadlo, třetí řada vlevo, protože tam méně fouká ze dveří. Kovové madlo je v lednu tak studené, že se ho bojím chytit holou rukou. Ale chytím se. Každé ráno.

Před rokem, když se Kubíček narodil, jsem ani nepřemýšlela. Tereza potřebovala nastoupit do práce po šesti měsících, Tomáš pracuje od půl sedmé na směny. Kdo jiný by to měl být? Jsem babička. Zrušila jsem si jógu pro seniory, kterou jsem navštěvovala dva roky. Přestala jsem brát brigády na účetních uzávěrkách, i když mě kolegyně z bývalé firmy každý kvartál volaly. Řekla jsem si, že to je přece jen na chvíli, než Kubíček půjde do školky.

Jenomže ta chvíle se protáhla do tří set šedesáti pěti dní a já jsem si postupně přestala všímat, že mě bolí kolena na té zastávce, že usínám v autobuse a jednou jsem málem projela. Můj byt v Pardubicích, ten jednopokojový v pátém patře, se stal místem, kde se jen převlékám a spím. Někdy ani nevečeřím, protože přijedu v sedm večer a nemám sílu si něco ohřát.

A pak přišlo to pondělí. Probudila jsem se ve čtyři čtyřicet pět jako vždy, ale tentokrát mě probudila bolest. Krk jako bych polkla střepy. Horečka. Teploměr ukázal třicet osm a půl. Ležela jsem v posteli a dívala se na telefon na nočním stolku. Celý rok jsem nezmeškala jediný den. Ani jednou jsem nezavolala, že nepřijedu. Prsty se mi třásly, když jsem vytáčela Tomášovo číslo.

„Tomáši, dneska to nepůjde. Jsem nemocná."

Ticho. Pak: „Dobře, mami. Nějak to vyřešíme."

Položila jsem telefon a zavřela oči. Čekala jsem, ne, vlastně jsem ani nevěděla, co čekám. Snad že zavolá zpátky. Že se zeptá, jestli potřebuju doktora, jestli mám v ledničce něco k jídlu. Jenže telefon mlčel celý den.

Uvařila jsem si čaj. Hrnek jsem si přitiskla ke čelu, protože mě pálilo. Pára stoupala v tichém bytě a já jsem seděla v kuchyni a zírala na kalendář na stěně. Leden. Všechny dny přeškrtané. Každý den stejný, každý den cesta tam a zpátky. A teď najednou prázdný čtverec. Pondělí bez povinnosti. Vzpomínala jsem, kdy jsem naposledy měla den jen pro sebe. Opravdu jen pro sebe, bez plánů, bez vstávání za tmy. Nemohla jsem si vzpomenout.

To je zvláštní, když o tom přemýšlím. Člověk by řekl, že si pamatuje takové věci. Ale já ne.

Druhý den horečka stoupla. Třetí den mi přišla zpráva od Tomáše. Otevřela jsem ji s nadějí, která mi byla trapná. „Jak to vypadá? Kdy budeš moci zas přijít?" Přečetla jsem si to dvakrát. Třikrát. Hledala jsem tam větu, která by tam nebyla. Něco jako „potřebuješ něco" nebo „máš léky". Nebylo tam nic takového.

Čtvrtý den mi zazvonila sousedka Marta. Stála ve dveřích s hrncem slepičího vývaru a řekla: „Viděla jsem, že ti nesvítí v kuchyni večer, tak jsem se bála." Marta, se kterou se zdravím na chodbě. Ne syn, který bydlí čtyřicet minut autobusem.

Ležela jsem a přemýšlela. To není správné slovo, přemýšlela. Spíš jsem se nechávala zaplavit myšlenkami, které jsem celý rok odsunovala. Že jsem unavená. Že mě nikdo nepožádal, já se nabídla sama, a teď se z toho stala povinnost, kterou nikdo nevnímá jako dar. Jako kdyby tam ten autobus v šest ráno jezdil sám od sebe, bez člověka uvnitř.

Mimochodem, ten autobus. Jednou, někdy v říjnu, jsem v něm seděla vedle muže, který jel do nemocnice na dialýzu. Třikrát týdně. Řekl mi, že mu syn nepomáhá, protože „má svůj život". Vzpomínám si, jak jsem si tehdy řekla, že já to mám lepší. Že moje rodina je jiná. Teď si nejsem jistá.

Pátý den jsem se cítila líp. Horečka klesala. Vstala jsem, osprchuovala se, udělala si toast. Normální věci, které normální lidé dělají normálně. A ráno jsem slyšela zvuk, který jsem celý rok slýchala jen zevnitř. Autobus odjížděl od zastávky pod mým oknem. Motor, brzdění, pak ticho. Stála jsem u okna a dívala se, jak jeho zadní světla zmizí v šeru. Poprvé jsem ten zvuk slyšela jako divák.

Šestý den přišla zpráva. Bliknutí displeje ve tmě ložnice, modrá záře na stropě. Tomáš. Otevřela jsem ji.

„Museli jsme si vzít den volna. Víš, kolik nás to stálo?"

Ruce se mi třásly. Ne horečkou, ta už byla pryč. Seděla jsem na posteli s telefonem v dlani a počítala. Rok. Tři sta šedesát pět dní. Každý den dvě jízdenky. Vstávání za tmy. Tisíce hodin s vnukem, přebalování, krmení, uspávání, zpívání, nošení na rukou, dokud nezabolí záda. Stovky jízdenek z vlastního důchodu, protože mě nikdy nenapadlo říct, ať mi je proplatí. A jedna věta syna to všechno převrátí na účetní položku. Ironické pro bývalou účetní.

Seděla jsem tam dlouho. Telefon v ruce, kurzor blikal v prázdné odpovědi. Normálně bych napsala okamžitě. „Promiň, už je mi líp, zítra přijedu." Vždycky jsem odpovídala hned. Vždycky jsem se omlouvala, i když nebylo za co.

Tentokrát jsem telefon položila na noční stolek displejem dolů. Lehla jsem si zpátky pod peřinu. Za oknem svítala další zimní tma, ne, vlastně to nebylo svítání, jen se ta tma trochu zředila. A já jsem ležela a poslouchala ticho ve svém bytě. Ve svém bytě, kde bydlím. Kde mám květiny, které celý rok nikdo nezalévá, protože odcházím za tmy a vracím se za tmy.

Zítra autobus pojede. Pojede v šest jako vždy, zastaví na mojí zastávce, otevře dveře. Ale já v něm nemusím sedět.