Dcera mě poprosila, abych jí přeposlala 50 tisíc na školku pro vnučku, že jí to zaměstnavatel proplatí. Zaměstnavatel prý neproplatil. Pak si půjčila ještě dvacet na kroužky. Pak deset na výlet. Celkem jí dlužím já - protože kdykoli řeknu „vrať mi to," odpověď je: „Tak já ti tu vnučku přestanu vozit."

Přečtěte si to ještě jednou. Celkem jí dlužím já. Ne ona mně. Já jí. Tak to aspoň funguje v hlavě mojí dcery Simony. A já, Věra, jednašedesát let, sedm let v důchodu, stojím v kuchyni svého paneláku v Pardubicích a přemýšlím, kdy přesně se mi z dcery stal věřitel.

Začalo to loni na podzim. Telefon zazvonil v půl sedmé večer, zrovna jsem krájela cibuli na halušky. Simona volala tím svým spěšným hlasem, jako když jede na vlak a má minutu na vysvětlení.

- Mami, potřebuju pomoct. Školka pro Elišku stojí padesát tisíc za pololetí a zaměstnavatel mi to proplatí přes benefity, ale až zpětně. Teď nemám z čeho zaplatit. Mohla bys mi to přeposlat? Do měsíce ti to vrátím.

Padesát tisíc. Není to málo. Na můj důchod, ze kterého sotva zaplatím složenky, nájem, jídlo a jednou za rok lázně v Luhačovicích, je to malé jmění. Ale měla jsem naspořeno. Na horší časy, jak říkávala moje máma. A vnučka Eliška - té holčičce je pět let, má kulaté tváře po tátovi a moje oči. Když mě vidí, rozběhne se ke mně přes celou chodbu a křičí „babi, babi!" až se to rozléhá po schodišti.

Tak jsem ty peníze poslala. Téhož večera, rovnou z internetového bankovnictví. Simona napsala srdíčko a „díky, mami, jsi záchrana".

Měsíc uplynul. Nic. Dva měsíce. Ticho. Zavolala jsem opatrně, protože Simona nemá ráda, když se ptám na peníze. Prý to její zaměstnavatel ještě nezpracoval. Prý to trvá. Prý ať se nestarám, že to přijde.

Nepřišlo.

V lednu zavolala znovu. Tentokrát potřebovala dvacet tisíc na kroužky - Eliška chodí na gymnastiku a na angličtinu. Simona říkala, že jí na účtu přistálo méně, než čekala, že manžel Radek měl velkou opravu auta a že prostě teď nemají.

- Mami, vždyť ty víš, jak je to důležitý. Eliška v tý gymnastice vyniká. A tu angličtinu bude potřebovat celej život.

Věděla jsem. Samozřejmě že jsem věděla. Sama jsem Simonu kdysi vodila na klavír a na balet, a to jsme s Honzou, mým nebožtíkem manželem, taky neměli na rozhazování. Honza jezdil jako řidič kamionu, já pracovala v knihovně. Každá koruna se počítala. Ale dětem jsme dávali, co šlo.

Tak jsem poslala dvacet tisíc. A v březnu dalších deset na školní výlet do Krkonoš. „Mami, je to poslední, slibuju."

Osmdesát tisíc. Tolik jsem za celý život utratila za dovolenou v Chorvatsku. Dvakrát.

V dubnu jsem se odhodlala. Seděly jsme u mě v obýváku, Eliška si hrála v pokoji s legem, a já jsem řekla to, co jsem měla říct už dávno.

- Simono, potřebovala bych ty peníze zpátky. Aspoň postupně. Je to osmdesát tisíc a já - já nemám moc z čeho brát.

Simona odložila hrnek s kávou. Podívala se na mě tím svým pohledem, který znám od jejích patnácti let - trochu ublíženým, trochu výhružným. Jako by měla v záloze větu, kterou ví, že mě zasáhne.

- Tak hele, mami. Jestli ti jde jenom o peníze, tak já ti tu Elišku přestanu vozit. Nebudu se tady handrkovat o nějaký koruny.

Nějaký koruny. Osmdesát tisíc. Tři moje měsíční důchody.

Chtěla jsem říct: „To přece není normální." Chtěla jsem říct: „Já tě vydírám? Nebo ty mě?" Ale neřekla jsem nic. Protože v tu chvíli přiběhla Eliška, vlezla mi na klín a začala mi ukazovat obrázek, co namalovala ve školce. Dům se zahradou a postavu s velkýma očima. „To seš ty, babi."

A já jsem mlčela. Protože co řeknete, když vám dcera drží na krku to jediné, na čem vám doopravdy záleží?

Simona nebyla vždycky taková. Nebo možná byla a já to nechtěla vidět. Když byl Honza naživu, držel ji trochu na uzdě. Říkával: „Simonko, peníze nerostou na stromech, musíš se naučit hospodařit." Ona se smála a říkala „jasně, tati". Ale po jeho smrti - Honza zemřel před čtyřmi lety, infarkt, z ničeho nic, ve dvaašedesáti - se něco zlomilo. Ne v Simoně. Ve mně. Začala jsem mít strach, že přijdu i o ni. Že jestli nebudu dost vstřícná, dost štědrá, dost užitečná, tak mi jednoho dne řekne, ať se o sebe starám sama.

A Simona to vycítila. Děti vždycky vycítí, kde máte slabé místo.

Radek, její manžel, pracuje jako elektrikář. Simona dělá na úřadě v Pardubicích. Nemají se špatně - mají auto, jezdí na dovolenou, Simona si nechává dělat nehty. Nejsou na hranici chudoby. Ale peníze jsou vždycky „těsný", jak říká. A já jsem ta, kdo to vyrovná. Protože jsem máma. Protože mám naspořeno. Protože mám přece ráda Elišku.

S kamarádkou Danou jsem si o tom povídala při procházce kolem Labe. Dana mě zná čtyřicet let, chodily jsme spolu do knihovny, teď jsme obě v důchodu. Řekla mi rovnou:

- Věro, vždyť ona tě vydírá. To, co dělá - to je vydírání. Nemůže ti bránit vidět vlastní vnučku kvůli penězům.

- Ale ona to tak nemyslí, bránila jsem ji automaticky. - Ona je prostě ve stresu, nemají dost -

- Mají dost, přerušila mě Dana. - Měla jsi mi říkat, že si nechává dělat gelový nehty za pětistovku? A ty jí posíláš padesát tisíc na školku?

Věděla jsem, že má pravdu. Věděla jsem to, i když jsem to říkala nahlas poprvé. Ale mezi věděním a jednáním je propast široká jako Labe v jarním rozlivu.

Několik týdnů jsem sbírala odvahu. Psala jsem si do sešitu, co chci říct, jako bych se chystala na zkoušku. V noci jsem nespala, převalovala jsem v hlavě věty jako oblázky. „Mám tě ráda, ale tohle nejde." „Eliška je moje vnučka, ne zboží." „Chci vám pomoct, ale ne za cenu, že přijdu o všechno."

Nakonec jsem jí zavolala v neděli dopoledne. Hlas se mi třásl, ale vydržela jsem.

- Simono, mám tě ráda a Elišku taky. Ale osmdesát tisíc je osmdesát tisíc. Prosím tě, domluvme se na splátkovém kalendáři. Třeba dva tisíce měsíčně. Zvládnete to.

Ticho. Dlouhé, husté ticho, ve kterém jsem slyšela jen svůj vlastní dech.

- Takže ti jde víc o peníze než o rodinu, řekla nakonec. Chladně. Bez emocí. Jako by četla z papíru.

- Ne, řekla jsem. - Jde mi o obojí. Ale nemůžu si vybrat jedno, a přijít o druhé.

Zavěsila. Tři dny se neozvala. Čtvrtý den přišla esemeska: „V sobotu přivezu Elišku na oběd." Nic víc. Žádná omluva. Žádný splátkový kalendář. Ale taky žádná výhružka.

V sobotu přijely obě. Eliška mi přinesla obrázek - tentokrát s květinami a nápisem BABI. Simona seděla u stolu, jedla mou svíčkovou a mlčela. Než odcházely, zastavila se ve dveřích.

- Na ten splátkový kalendář se podíváme, řekla tiše, aniž se na mě podívala.

Nebyla to omluva. Nebyl to zlom. Ale byl to krok. Malý, opatrný krok po zledovatělém chodníku, kdy nevíte, jestli další vás sveze, nebo udržíte.

Dnes je červen. Simona mi poslala zpátky čtyři tisíce. Dvakrát dva tisíce. Nekomentovala to, jenom převod na účtu. Eliška jezdí každou druhou sobotu. Někdy i v týdnu, když má Simona odpoledne na úřadě.

Pořád mě svírá žaludek, když mi Simona volá. Pořád čekám tu větu - „tak ti ji přestanu vozit". Ale Dana mi řekla jednu věc, kterou si opakuju každý večer před spaním: „Věro, ty nejsi bankomat. Ty jsi máma. A máma má právo říct ne."

Osmdesát tisíc se možná nevrátí celých. Možná se nevrátí nikdy. Ale já jsem si vrátila něco jiného - kousek sebe. Ten kousek, co se nemusí za lásku vykupovat.

A Eliška? Ta mě pořád objímá v chodbě a křičí „babi, babi!" - a to nemá s penězi vůbec nic společného.