Říkal tomu „letní úklid hlavy". Já tomu pět měsíců říkala taky tak, protože to bylo lepší než si přiznat, že mi manžel po jedenatřiceti letech odešel ze tří metrů.

Začalo to první květnový čtvrtek. Vracela jsem se z galerie, autobus jel pozdě, zámek byl celý den plný školního výletu z Hradce a já měla v hlavě ještě tu jednu holčičku, co se zeptala, jestli v té vitríně někdo bydlí. Zahnula jsem k domku a uviděla Petra, jak přes trávník nese deku, polštář a ten červený smaltovaný hrnek, co jsme si přivezli kdysi z Beskyd.

„Co to děláš?"

„Stěhuju se na chvilku do karavanu. Špatně spím. A chrápu. Nechci tě budit."

Karavan stál pod jabloní za kůlnou od covidu. Koupili jsme ho, když jsme ještě jezdívali do Chorvatska. Pneumatiky měl plesnivé, okýnka zažloutlá. Zasmála jsem se. Řekla jsem dobře. Jako by šlo o víkendový rozmar.

Druhý den ráno přišel do kuchyně na kávu. Vzal si rohlík, políbil mě na čelo úplně stejně jako jindy a šel zpátky. Volala jsem dceři. „Táta blbne, hraje si na trampa." Smály jsme se obě. Sousedka přes plot taky. Ono to vypadalo směšně. Padesátník v montérkách, jak si do karavanu pod jabloní stěhuje polštář s povlakem od Ikea.

Týden. Dva týdny.

Pak holicí strojek. Pak ten oranžový prodlužovák, co jsme používali na sekačku, najednou ležel přes celou zahradu od kuchyňského okna až ke dveřím karavanu. Ráno býval mokrý rosou a já ho každé ráno přeskakovala, když jsem šla věšet prádlo. Jednou jsem o něj zakopla. Nezvedla jsem ho. Připadalo mi, že kdybych ho smotala, něco tím říkám nahlas, a já tehdy ještě nahlas nic říkat nechtěla.

Pak rychlovarka. Ne ta kuchyňská, ta z chaty. Pak jsem si všimla, že už u mě nevečeří. „Dal jsem si něco v práci." Pořád jsem mu prala košile. Skládala jsem je na sedačku v obýváku. On si je odnášel, když jsem nebyla doma. Nikdy jsem ho při tom nepřistihla. Nebo, vlastně, jednou ano, viděla jsem ho oknem ze zahrady, ale otočila jsem hlavu a šla zalévat rajčata. Tak jsem se přistihla spíš já sama.

V červnu jsem měla narozeniny. Upekla jsem dort pro dva. Petr přišel s kyticí natrhanou ze zahrady, posedl hodinu, vypil kafe, pogratuloval a šel do karavanu sledovat zápas na tabletu. Seděla jsem sama u toho dortu a poprvé mi došlo, že už jsme spolu několik týdnů nespali v jedné posteli a ani jeden z nás o tom nemluví. Ne že bychom se hádali. My jsme prostě přestali. Jako když ztichne rádio v sousedním pokoji a vy si toho všimnete až za hodinu.

Koncem července mi v aplikaci T-Mobile přiskočila upomínka. Petr si nechal převést svou část rodinného tarifu na vlastní fakturaci. Jiná doručovací adresa. Otevřela jsem to v autobuse cestou z práce. Tu ulici v Chrudimi jsem znala. Chodívala jsem tudy do školy.

Nehledala jsem to v mapách jako detektiv. Druhý den jsem prostě jela do města. Lidl, lékárna, kafe v cukrárně u náměstí. A pak jsem se zvedla a šla pěšky tou ulicí, jako bych si zkracovala cestu na autobus, i když jsem ji nezkracovala.

V přízemí toho činžáku byla zubní ordinace. Recepční tam dělala paní, kterou Petr znal „z fotbalu". Náš syn ji občas vozil, když mu zůstávala po směně a měla to do vesnice daleko. Nikdy mě to nenapadlo. Nebo, popravdě, napadlo, jednou na vánočním večírku, ale zahnala jsem to. Bylo jí padesát, byla rozvedená, nenosila šminky, a já si tehdy řekla, že jsem hloupá husa.

Zastavila jsem se přes ulici. Na zvonku u jejího bytu byla dvě jména. Její a Petrovo. Napsaná stejnou propiskou. Jeho rukou, znala jsem to jeho zvláštní velké P, co začínalo o kus výš než zbytek písmen.

Šla jsem domů. Nic jsem neřekla. Uvařila jsem guláš a tu druhou krabici jsem postavila na zahradní schod u karavanu, jak už mockrát. Petr si ji vzal. Poděkoval esemeskou. Druhý den ráno stála krabice zpátky na schodě, umytá, bez vzkazu.

Tu noc jsem v koupelně plakala. Ne z překvapení. Z toho, že jsem to celé léto věděla a dovolila si to nevidět.

Začátkem září přijela dcera s vnučkou na víkend. Vnučce jsou čtyři. Postavila se k oknu, ukázala na karavan a zeptala se: „Babi, proč dědo bydlí v autíčku?"

Dcera se na mě podívala. Já na ni. Postavila jsem konvici a řekla, ať dá vnučce pastelky. Když holčička usnula, dcera si sedla ke kuchyňskému stolu a tiše se zeptala, co se děje.

„Táta tady už nebydlí. Jen to ještě nikomu z nás nedošlo, včetně jeho."

Slyšela jsem to nahlas poprvé. Znělo to úplně rozumně. A pak jsem se zeptala dcery, jestli zná nějakou advokátku, co není drahá a neudělá z toho hned válku.

V polovině září jsem Petrovi napsala esemesku. Žádné výčitky. Jednu větu: „Karavan v zimě nepřežije. Buď se vrátíš domů a budeme spolu mluvit, nebo si odvez věci do Chrudimi. Já to už takhle nedokážu."

Přišel večer. Sedl si ke stolu. Dvacet minut mlčel. Já taky. Dívala jsem se na ten oranžový kabel za oknem, jak se ztrácí v trávě.

Pak řekl: „Vím to od jara. Nevěděl jsem, jak začít. Měl jsem pocit, že když nic neřeknu, nic se nestane."

Přikývla jsem. Nebylo co dodat. Jenom mě napadlo, že přesně to jsem dělala já. Pět měsíců.

Druhý den si naložil oblečení do auta. Holicí strojek. Tu rychlovarku z chaty. Konvici si vzal. Tu naši kuchyňskou, ne. Tu nechal. Karavan zůstal stát pod jabloní s pootevřenými dveřmi. Neuklízela jsem ho. Nezavírala. Na sedačce zapomněl jednu šedou ponožku a slunce tam svítilo dovnitř poprvé bez něj.

V neděli jsem šla sama na vinobraní do města. Potkala jsem holky z galerie. Zasmály jsme se něčemu, co bych už neuměla zopakovat. Vrátila jsem se večer domů, lehla si do postele napříč, do středu, s nohama tam, kde dřív ležel on. Bylo to nezvyklé. Nebylo to nepříjemné.

V karavanu od té doby bydlí vrabci. Kabel jsem nechala ležet, jen jsem ho odpojila ze zásuvky v kuchyni. Někdy se na něj ráno dívám z okna a říkám si, že někdo se nestěhuje jedním večerem. Někdo si vyklízí prostor po centimetrech, a ten druhý si pět měsíců namlouvá, že se mu to jen zdá.