V obchodě mi pokladní řekla: „No, zase tu váš manžel není? Včera tu byl s takovou hezkou blondýnkou." Ztuhla jsem, protože včera měl být v práci do pozdna.
Ten pátek jsem šla do Alberta jen pro chleba a jogurty. Neměla jsem tušení, že mě jedna věta pokladní donutí přehodnotit celých třicet let manželství.
Bylo krátce po čtvrté odpoledne. V práci jsem dodělala mzdové uzávěrky, sedla do auta a jela tou samou trasou jako každý pátek. Albert na Zahradní ulici, ten co stojí u kruhového objezdu vedle čerpací stanice. Chodím tam snad patnáct let. Znám rozložení regálů líp než vlastní sklep.
Pokladní Věrka seděla u pásu číslo tři. Vždycky tam sedí. Ženská kolem pětačtyřiceti, krátké zrzavé vlasy, vždycky má něco na jazyku. Znaly jsme se od vidění, občas si řekneme něco o počasí, o frontě. Nic víc.
Pípání scanneru znělo v poloprázdném obchodě nějak moc hlasitě. Položila jsem na pás chleba, dva jogurty, balení šunky. Věrka zvedla hlavu a usmála se. „No, zase tu váš manžel není? Včera tu byl s takovou hezkou blondýnkou." Řekla to tím svým zvonivým hlasem, jako by sdělovala, že rajčata jsou v akci.
Usmála jsem se. Automaticky. „To si asi pletete," řekla jsem. Věrka zavrtěla hlavou. „Ten vysoký s tím šedivým svetrem, co vám vždycky nosí tašky." Zaryla jsem nehty do studené rukojeti nákupního vozíku. Ten svetr jsem mu kupovala na Vánoce. Šedý, s véčkovým výstřihem. Miroslav ho nosil pořád.
Zaplatila jsem. Nevím kolik. Nevím, jestli jsem řekla nashledanou. Vyšla jsem na parkoviště s igelitkou v ruce a posadila se do auta. Neodstartovala jsem. Vytáhla jsem telefon a otevřela zprávy od Miroslava. Čtvrtek: „Mám přesčas, budu pozdě." Pátek před tím: „Dneska to bude do devíti." Středa předminulý týden: „Šéf potřebuje dodělat nabídku." Zprávy za poslední měsíc vypadaly jako rozvrh hodin. Čtvrtky a pátky. Vždycky do večera. Vždycky stejná formulace.
Ruce se mi třásly.
Doma jsem fungovala. Udělala jsem večeři, pustila televizi, povídali jsme si o tom, jak synovi Tomášovi teče kohoutek v koupelně. Miroslav seděl v křesle, jedl řízek s bramborovým salátem, díval se na zprávy. Všechno normální. Všechno jako vždycky.
Jenže já jsem přestala spát. V noci jsem ležela na zádech a zírala do stropu. Poslouchala jsem jeho dýchání. Všímala jsem si věcí, které jsem předtím ignorovala. Nové tričko, takové přiléhavé, černé, jaké by si dřív nikdy nekoupil. Zastřižené vousy, i když vždycky říkal, že ho to nebaví. A telefon. Ten telefon si bral všude. Na záchod. Do koupelny. Ukládal ho pod polštář displej dolů.
V pondělí jsem se v práci svěřila Janě. Ne, vlastně jsem to nechtěla. Sedla jsem si v kuchyňce k mikrovlnce, ona přišla s hrnkem a podívala se na mě a řekla „Co je?" a já to ze sebe dostala dřív, než jsem stihla přemýšlet. Jana je přímá. Řekla mi, ať se ho zeptám rovnou. „Co nejhoršího se může stát? Buď lže, nebo nelže."
Jenže já jsem se bála odpovědi. Přesněji, bála jsem se, že odpověď znám a že ji uslyším nahlas. Takže jsem udělala něco jiného. Ten čtvrtek jsem Miroslavovi řekla, že jdu na spinning. Normálně na spinning nechodím, ale říkala jsem to s takovou samozřejmostí, že se ani nezeptal. Nasedla jsem do auta, jela k Albertu, zaparkovala na druhém konci parkoviště za dodávkou. A čekala.
Oranžové světlo pouliční lampy padalo na kapotu. Bylo kolem šesté. Jaro, vzduch voněl mokrou trávou a řepkou z polí za městem. Mimochodem, vždycky mě ta řepka dráždila na alergii, ale ten večer jsem na to vůbec nemyslela, to je taková blbost, co mi proběhla hlavou, jen proto, že mozek hledal cokoli jiného než to, co jsem viděla.
Miroslav přišel od autobusu. Poznal bych ho na sto metrů. Vysoký, trochu nahrbený, ruce v kapsách. A vedle něj šla žena. Blondýnka, asi třicet. Měla džíny a bílou bundu. Smála se. On taky. Před vchodem do obchodu se zastavili a ona mu položila ruku na rameno. Takový ten lehký dotyk. Důvěrný. Nepotřebovala jsem vidět víc.
Seděla jsem v autě. Ruce na volantu. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem ho slyšela v uších. Nemohla jsem se pohnout. Nebrečela jsem. Jen jsem tam byla.
Domů jsem dojela kolem osmé. Miroslav přišel v devět. Sprchoval se. Jedl. Normální večer. Sedla jsem si naproti němu u kuchyňského stolu a řekla: „Kdo je ta blondýna, se kterou chodíš do Alberta?"
Podíval se na mě. Odložil vidličku. „O čem to mluvíš?"
„Viděla jsem tě. Dneska. Neříkej mi, že jsi v práci, protože jsem tam byla."
Chvíli ticho. Takové husté, lepivé. Pak řekl, že je to kolegyně z nové pobočky. Že spolu jen šli nakoupit. Že nic neznamená. Ale já jsem se dívala na jeho oči a viděla jsem, jak uhýbají. Tak jsem mlčela. Jen jsem seděla. A on nakonec pustil tu fasádu.
Čtyři měsíce. Čtyři měsíce se s ní schází. Prý se to „jen tak stalo". Prý mi nechtěl ubližovat. Prý to nic nemění na tom, co máme. To slovo „máme" mě zasáhlo fyzicky, jako kdyby mi někdo strčil do hrudníku.
Neřvala jsem. Neházela jsem talíře. Jen jsem mu řekla, že potřebuju čas. Že dneska nemůže spát tady. Zavolal bratrovi do Nymburka. Sbalil tašku. Stál ve dveřích a říkal „Hano, prosím". Neodpověděla jsem. Zavřela jsem za ním.
Stála jsem v kuchyni. Kapala voda z kohoutku. Ticho. Vůně jeho nového aftershavu, toho, co mi dřív nic neříkala a teď najednou znamenala všechno, ještě visela v koupelně. Otevřela jsem okno.
Nadechla jsem se. Zhluboka. Poprvé za týdny jsem měla pocit, že mi do plic jde vzduch až dolů. Nevěděla jsem, co bude. Jestli to zvládneme, jestli chci, abychom to zvládli. Ale věděla jsem jedno. Ten moment u pokladny, kdy jsem ztuhla nad igelitkou s chlebem a jogurty, to byl poslední okamžik, kdy jsem žila ve starém životě. A Věrka, ta zvědavá pokladní s příliš hlasitým hlasem, mi ho ukončila jednou větou, aniž by to tušila.