Syn mě poprosil, abych otci nedělala scény, protože „táta si zaslouží trochu štěstí". Je mu dvaašedesát, milence čtyřicet. Syn říká, že to není moje věc, protože „vy s tátou už stejně dávno nejste pár".
Stála jsem u kuchyňské linky, telefon v ruce, a dívala se na dva šálky kávy, které jsem před chvílí nachystala. Jeden pro sebe, jeden z návyku. Zdeněk tu už tři týdny nebydlel, ale ruka mi pořád automaticky sahala po druhém hrnku. Martínkova slova mi zněla v hlavě jako ozvěna z nějaké cizí rodiny. Jenže to nebyla cizí rodina. To byla ta moje.
Zavolal mi v úterý odpoledne, krátce po třetí. Poznala jsem to podle tónu - ten opatrný, vyjednávací hlas, který si Martín osvojil už jako teenager, když chtěl prodloužit vycházku nebo půjčit auto. Jenže teď mu bylo třicet šest a nežádal o klíčky od octavie.
- Mami, potřebuju s tebou mluvit. Ale prosím tě, vyslechni mě celého, jo?
- Mluv, řekla jsem a opřela se o parapet. Z okna našeho bytu na Slovanech v Plzni bylo vidět park, kde kvetly šeříky. Normální jarní den. Normální úterý.
- Vím, že víš o tátovi. O té ženský. A chci tě poprosit - nedělej mu scény. Táta si zaslouží trochu štěstí.
Ticho. Slyšela jsem, jak v parku dole křičí děti. Slyšela jsem vlastní dech. A pak jsem slyšela, jak říkám:
- Cože?
- Mami, vy s tátou už stejně dávno nejste pár. To přece víš sama. A Táňa je... fajn holka. Dělá mu dobře.
Táňa. Teď to jméno mělo tvar. Mělo čtyři písmena a čtyřicet let. Já jsem měla šedesát a třicet osm let manželství se Zdeňkem Procházkou, elektrikářem, otcem dvou dětí, mužem, který každou sobotu sekl zahradu a každý čtvrtek nosil domů dvě housky navíc, protože věděl, že je mám ráda čerstvé k večeři.
Se Zdeňkem jsme se poznali na zábavě v kulturáku. Bylo mi dvaadvacet, jemu dvacet čtyři. Vysoký, trochu tichý, s rukama, které uměly opravit cokoli. Pracoval tehdy v Škodovce, já na poště - třídila jsem zásilky na noční směně. Vzal mě na první rande do cukrárny na náměstí. Objednal dva větrníky a řekl: „Doufám, že nejsi na dietu, protože takhle vypadáš akorát." Není to žádná filmová hláška. Ale mně stačila.
Svatba byla v osmdesátém osmém. Martín se narodil v devadesátém, Lenka v čtyřiadevadesátém. Po pár letech jsme se dostali k družstevnímu bytu na Slovanech - trojce ve čtvrtém patře, kde výtah fungoval ob den. Zdeněk chodil do práce, já taky. Večer jsme koukali na televizi, o víkendu se jelo na chatu u Nepomuku. Nic výjimečného. Obyčejný život, o kterém člověk nenapíše román, ale který má svou váhu. Svou cenu. Nebo aspoň jsem si to myslela.
Kdy to začalo být jinak? Těžko říct. Možná když děti odešly. Martín se oženil, žije v Praze, pracuje v IT firmě. Lenka je v Brně, učí na základce, má dvě malé holčičky. Najednou jsme zůstali sami - dva lidi v trojkovém bytě, kde bylo ticho jako v kostele. Zdeněk si koupil lepší televizi. Já jsem začala chodit na jógu pro seniory. Večeřeli jsme spolu, ale mluvili jsme málo. Ne že bychom se hádali. Jen jsme si neměli co říct.
Teď zpětně chápu, že to byl ten moment, kdy jsem měla zabušit pěstí do stolu. Kdy jsem měla říct: „Zdeňku, co jsme zač? Co spolu děláme? Kam tohle směřuje?" Ale neřekla jsem nic. Protože tak se to u nás dělalo - mlčelo se, uklízelo se, vařilo se, a problémy se strčily do šuplíku pod složenky za elektřinu.
O Táně jsem se dozvěděla náhodou. Nebo ne tak úplně náhodou - spíš tím způsobem, jakým se žena dozví věci, které tuší, ale nechce vidět. Zdeněk si v lednu pořídil nový telefon. Chytrý telefon, jak říkal, i když s ním uměl tak akorát volat a fotit. Jednou večer ho nechal na kuchyňské lince a odešel do koupelny. Displej se rozsvítil. Zpráva. „Miláčku, těším se na sobotu. T."
Nepodívala jsem se do telefonu. Nepřečetla jsem si víc. Zůstala jsem stát a dívala se na tu jednu větu, než displej zhasl. Bylo to jako dostat facku v pomalém záběru.
Neptala jsem se. Další dva měsíce jsem mlčela a pozorovala. Zdeněk začal chodit v sobotu „na ryby" - ale nikdy nepřinesl ani kapra. Kupoval si nové košile. Jednou přišel domů a voněl jinak - ne po vodě po holení, kterou používal třicet let, ale po něčem sladkém, květinovém.
V březnu jsem to neudržela.
- Kdo je ta ženská, Zdeňku?
Seděl u televize, koukal na hokej. Ani se na mě nepodíval.
- Jaká ženská?
- Ta, se kterou chodíš v sobotu místo na ryby.
Vypnul televizi. Položil ovladač na stůl. A řekl klidně, jako by hlásil počasí:
- Jmenuje se Taťána. Pracuje v lékárně na Borech. Je mi s ní dobře.
Žádná omluva. Žádné zapírání. Jen ta prostá věta - „je mi s ní dobře" - jako by těch třicet osm let se mnou bylo něco, co mu dobře nebylo.
Sbalil si věci do dvou tašek a odstěhoval se ke kamarádovi. Aspoň to tvrdil. Možná rovnou k ní. Nezjišťovala jsem to. Neměla jsem sílu.
A pak zavolal Martín. S tím svým vyjednávacím hlasem.
Po telefonu jsem řekla jen: „Dobře, Martíne. Díky, že jsi zavolal." A zavěsila. Sedla si ke stolu, k těm dvěma kávám, a brečela jsem tak tiše, jak jsem uměla. Ne kvůli Zdeňkovi. Kvůli synovi. Protože on věděl. Věděl to dřív než já - a místo aby přišel za mnou, šel za ním. Místo aby řekl „mami, je mi to líto", řekl „nedělej scény".
Zavolala jsem Lence. Dcera zvedla po třetím zazvonění, v pozadí bylo slyšet dětský křik.
- Mami, vím o tom. Martín mi volal. Já... nevím, co ti mám říct.
- Řekni mi pravdu. Myslíš si totéž co tvůj bratr?
Chvíli mlčela. Pak řekla:
- Myslím si, že jste se měli rozvést už před deseti lety. Ale to neznamená, že je v pořádku, co táta udělal.
Aspoň něco. Aspoň ta jedna věta, která nebyla obhajoba.
Je květen. Šeříky v parku kvetou tak hustě, že je cítit až nahoru do čtvrtého patra. Zdeněk podal žádost o rozvod. Dohodli jsme se mimosoudně - byt zůstane mně, chatu prodáme a rozdělíme. S Martínem jsem od toho úterního telefonátu mluvila dvakrát. Jednou na Velikonoce, kdy zavolal, protože „to se sluší". Podruhé minulý týden, kdy mi napsal SMS, jestli jsem v pořádku. Odpověděla jsem: „Ano." Neodepsal.
Lenka jezdí jednou za měsíc s holčičkami. Vnučky mi nosí obrázky, Lenka mi nosí koláč a informace, které nechci slyšet - že Zdeněk vypadá spokojeně, že Táňa je prý opravdu hodná, že Martín s nimi byl na obědě.
Chodím pořád na jógu. Koupila jsem si nové květináče na balkon. Čtu knihy, které jsem odkládala celý život. Když nemůžu spát, sedím v kuchyni a dívám se na park.
Nehněvám se na Zdeňka. Možná bych měla, ale nemám na to energii. Hněvám se na sebe - že jsem mlčela tak dlouho. Že jsem si myslela, že manželství je něco, co prostě trvá, jako nájem nebo předplatné za televizi. Něco, co se platí a běží.
A na Martína? Na toho se nehněvám taky. Hněvám se na tu větu. „Táta si zaslouží trochu štěstí." Jako by moje štěstí neexistovalo. Jako by matka byla součást nábytku - obývací stěna, která tu vždycky stála a vždycky stát bude, i když kolem ní přestavíte celý byt.
Někdy večer, když šeříky voní nejsilněji, si říkám, jestli si štěstí zasloužím i já. A pak si uvařím jednu kávu. Jednu jedinou. A poprvé za třicet osm let mi stačí.